Obraz - V slatinských polích. Autorem je malíř a grafik Miloslav Holý. Signován, název díla a datován vpravo dole - viz foto. Zezadu obrazu je uveden autor, název díla, technika a rok - viz foto.
Rozměry včetně rámu cca 55 cm x 44 cm, rám je zdobený, místy má otluky. Tužka na papíře. Obraz je zasklený. Celkový stav - viz foto.
Obraz byl nakreslen v roce 1956.
Bude šperkem a perfektní dekorací Vašich prostor.
Miloslav Holý
* 4. 10. 1897, Praha
† 3. 3. 1974, Praha
pedagog, grafik, malíř, ilustrátor
Narodil se v Karlíně, kde otec vlastnil činžovní dům a restauraci Hamburg, které se však říkalo U Holých. Dědeček pracoval jako dozorce a vážný karlínského tržiště. Obě místa plná nejrůznějších typů lidí, spolu s blízkými parky, utvářely Holého obrazový cit pro závažnost okamžiku, který může vypovídat o mnohem závažnějších problémech společnosti či o lidské každodennosti.
Od dráhy ševce ho zachránil jeho třídní učitel, který mu díky dalších kontaktům zajistil přípravné kurzy u malostranského malíře Maxe Boháče.
1915 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, kde u komise seděl i Jan Preisler, jehož Holý, podobně jako řada jeho současníků, bezmezně obdivoval. Ke studiu však nenastoupil, neboť byl povolán do zbraně a odvelen na válečnou frontu. Výcvik na vozataje absolvoval na Slovensku a následně bojoval na Haliči a v Rumunsku. Konec války prožil po zranění v lazaretu v Pardubicích, kde poznal spisovatele a teoretika Bohuslava Markalouse (známého pod pseudonymem Jaromír John).
Po návratu vstoupil do Speciální grafické školy Maxe Švabinského, neboť malířské ateliéry Holého odmítly s odvoláním na více jak dvouleté prodlení od vykonání zkoušek. Na akademii se stal členem umírněného tradičního studentského spolku Preisler, který se scházel ke svým besedám v kavárně Union. Ještě během studií se stal členem Umělecké besedy, avšak hned po absolvování roku 1924 z ní vystoupil a založil s dalšími mladými umělci tzv. městského křídla Ho-Ho-Ko-Ko.1
Podnikl studijní cesty do Německa a Paříže, kde navštěvoval přednášky Františka Kupky.
Po 2. světové válce si pronajal ateliér ve Slatině nad Zdobnicí, kam občas zajížděl spolu se svými studenty Akademie výtvarných umění v Praze, kde byl roku 1947 jmenován profesorem a jakožto malíř sociálního cítění sympatizující s nastupujícím komunistickým režimem se záhy stal také rektorem (1949-53) a prorektorem (1954-57). Z akademie odešel roku 1958. Mezi jeho žáky patřil František Ronovský a Bedřich Dlouhý. Převážná většina jeho žáků však zapadla do dobového průměru. V 60. a 70. letech podnikal pravidelně cesty do Rakouska a Francie, stal se zasloužilým umělcem (1964) a byl mu udělen Řád práce (1967).
Dílo
Na uměleckou scénu vstupoval v poválečné době, kdy se zvedala vlna levicového a komunistického hnutí a s ním úzce spojeného sociálního umění, jež často kritickým způsobem zachycovalo postavení chudých lidí. Miloslavu Holému, který již před válkou osiřel a na frontě viděl nejhorší bídu a utrpení, se ve svých počátcích k tomuto proudu přihlásil svými figurálními obrazy z pražských předměstí. Nikdy však nebyl drásavě kritický a jeho obrazy byly vždy spíše lyrické a melancholické. Barevnost spíše tlumená bez výrazných barevných kontrastů.
Vždy usiloval o zobrazení konkrétních osob a jejich charakteristiky. Nevytvářel vědomě žádný universální typ, ačkoli se na plátně konkrétní lidé stávali právě těmito charakteristickými sociálními typy. „Domnívám se, že obraz je dobrý, když mi i po mnoha letech vyvolá představu konkrétního člověka, připomene mi jeho gesta, způsob mluvy, i barva jeho hlasu se mi vybaví. Neboť ať jsem maloval figuru oblečenou nebo akt, vždy jsem maloval portrét." M. Holý.
Ve třicátých letech opustil sociální tématiku a zaměřil se na portrét, krajinu a intimní zátiší. Barevnost se projasnila a objevily se výrazné barvy především sytě modré a oranžové. Jednotlivé plochy po obvodu sceloval černou kresebnou linií. Samostatná výstava 1932 v Krásné jizbě nesklidila jednoznačný úspěch. Vedle pochvalných hlasů se ozvala i kritika, která ho vinila z odklonu od dobového vývoje a návratu k již zastaralým metodám.
Po zbytek života maloval téměř výhradně krajiny doplněné příležitostnými portréty a zátišími. Velkou inspirací se pro něj v poválečném období stala zahrada u jeho ateliéru ve Slatině nad Zdobnicí, kterou zachycoval podobně jako impresionisté v různých ročních obdobích a náladách. Její zničení koncem 50. let pro něj bylo velkou ztrátou.
ZDROJ: Petra Příkazská (text listu z cyklu Mozaika). Galerie moderního umění v Hradci Králové, březen 2011
