Obraz - Políčko z doby baroka. Autorem je malíř a grafik Jaroslav Antonín Kellar. Signován a datován vlevo dole - viz foto. Zezdu obrazu je název díla, autor a technika - viz foto.
Rozměry včetně rámu cca 72 cm x 53 cm. Rám je úzký, místy má otluky. Kombinovaná technika na dese. Celkový stav - viz foto.
Obraz je z roku 1978.
Pokud chcete kvalitu, budete spokojeni. Jedná se o kvalitní dílo světově sbíraného autora, tedy i o výbornou investici. Originalitu díla plně garantuji vrácením peněz. Bude šperkem ve Vaší sbírce a úžasnou dekorací Vašich prostor.
Kellar Jaroslav Antonín
* 26.2.1924 Hodkovice nad Mohelkou (Liberec)
+ 1988 Vlastibořice (Liberec)
grafik, malíř
Pan Jaroslav Antonín Kellar se narodil v únoru 1924 ve fotografické rodině Antonína a Marie Kellarových v Hodkovicích nad Mohelkou. Zde měl Antonín Kellar fotografický závod. Roku 1930 se manželé Kellarovi přestěhovali do nového domu s fotoateliérem v Čáslavi, kde žili se dvěma dětmi, Jaroslavem a Oluší.
Syn Jaroslav Antonín, po absolvování čáslavského gymnázia, se ve válečných letech doma vyučil fotografem. V období let 1945 – 1948 studoval na Státní grafické škole v Praze u prof. Karla Müllera. Po absolvování školy byl celý život zaměstnán v Pardubicích jako výtvarník propagace. V roce 1950 se oženil s Jaroslavou a s ní a dvěma syny, Jaroslavem a Danielem, bydlel v domě svých rodičů v Čáslavi. V Pardubicích, kam denně dojížděl do zaměstnání, se mu podařilo sehnat jakýsi provizorní ateliér. Domů do Čáslavi potom jezdil na víkendy. V závěru svého života častěji pobýval na své chalupě ve Vlastibořicích u Turnova. V roce 1981 byl postižen infarktem a dále již nemohl aktivně pracovat. Postupně se zotavoval a ve svém ateliéru na chalupě také tvořil. Nalézal zde klid a pohodu na malování. Pan Jaroslav Antonín Kellar zemřel v Čáslavi v srpnu 1988 náhle, stižen dalším rozsáhlým infarktem. Pochován je v Čáslavi.
Kromě malování měl J. A. Kellar mnoho dalších zájmů. Rád poslouchal vážnou hudbu a také sám docela dobře hrál na housle a klavír. Jeho zálibou bylo fotografování. Přírodu i zajímavou architekturu zachytil v mnoha fotografiích a na barevných diapozitivech. Na svojí zahrádce měl vysázenu řadu květin, keřů, konifer a stromů. Jeho chloubou byla skalka s rozličnými botanickými druhy rostlin, jejichž makrosnímky květů fotografoval na barevné diapozitivy. Přírodu velmi miloval, byla mu věčnou inspirací v jeho tvorbě. Nespočet kilometrů prochodil pěšky, se svým nerozlučným skicářem, ve svém rodném kraji kolem Hodkovic s celým širokým okolím Podještědí a Českého ráje. Také si zamiloval Šumavu, kam jezdil na dovolenou a také Čáslavsko s okolím Železných hor.
Psal i poezii a drobnou prózu, to když chtěl vyjádřit něco, co nešlo vyjádřit obrazem. Jeho koníčkem byly i starožitnosti, jimiž se obklopoval jako věcmi, které mají svůj půvab a minulost.
J. A. Kellar byl členem Českého fondu výtvarných umělců. Zúčastňoval se života východočeské pobočky SČSVU. Na Pardubicku měl do r. 1980 asi 20 samostatných výstav, nebo ve dvojici. Několik výstav měl i v Čáslavi a své grafiky vystavoval jako host Hollara v Praze. Po roce 1981, kdy prodělal infarkt, pobýval převážně na chalupě ve Vlastibořicích. Zde ještě stihl namalovat řadu svých nejlepších obrazů. V severních Čechách měl několik výstav (Turnov, Hodkovice nad Mohelkou, Lomnice nad Popelkou, Železný Brod). Po smrti J. A. Kellara v r. 1988 bylo několik jeho obrazů vystaveno společně s díly dalších umělců na výstavách v Čáslavi.
J. A. Kellar nebyl malířem krajinných pohledů a nálad. Reálný motiv, který čerpal převážně z přírody, mu byl východiskem, odrazovým můstkem k básnickému přetvoření námětu, nebo základem k vyslovení nějaké psychologické myšlenky. Jak sám říkal, aby obraz nebyl pouhou dekorací stěny, ale spíše výzvou k přemýšlení. Od náčrtu v přírodě ke konečné podobě obrazu to byl zdlouhavý proces usilovného přemýšlení. Na obrazech vytvářel svůj vlastní osobitý svět s určitým sdělením. Miloval stromy a také je hodně maloval. Strom mu byl symbolem člověka a jeho problémů. Protože měl tak rád přírodu, bolelo ho to špatné, co se v ní děje. Proto se v jeho poslední tvorbě objevovaly obrazy s námětem vztahujícím se k ekologii krajiny a k životnímu prostředí.
V tvorbě z dřívějších let se J. A. Kellar věnoval z větší části grafice, což bylo podmíněno i časovými a prostorovými možnostmi. V grafice vytvořil řadu černobílých a barevných linorytů a také celé cykly jako např. Skutečské lomy, Filipovský park, Čáslav, Krásy naší vlasti, Strašidla a strašidýlka (strašidla nové doby jako alkohol, drogy, rakovina...), Starořecká mytologie (tu ztvárnil i na obrazech), stromy, skály a další motivy. Obrazy J. A. Kellara prošly postupně vývojem k velice osobitému stylu. Charakteristickou je Kellarova výrazně černá kontura. Obrazy jsou většinou označeny jako kombinované techniky. To proto, že je na nich použito různých druhů barev (latex, tempera, olejové barvy a až syntetické materiály) a různých způsobů užití (od klasického malování štětcem a špachtlí až k nanášení tampónem, od barevné, silně plastické struktury až ke způsobům odvozených z grafiky).
Škoda, že Kellarovo osobité dílo není dostatečně známo široké veřejnosti. Doba, ve které J. A. Kellar žil a tvořil, moc nepřála jeho umění a způsobu jeho výtvarného pojetí. Byla mu vytýkána nesrozumitelnost jeho výtvarného projevu a dokonce se našlo pár hlasů radících mu, aby se nejprve naučil pořádně malovat. Tomu se on jen pousmál, protože malovat obrázky jako fotografie už uměl jako chlapec. Jenže on chtěl od obrazu daleko víc. Ale na druhou stranu ho tyto a podobné názory svazovaly a otravovaly mu život. Nemohl svobodně vystavovat, kde chtěl a co chtěl. Je i pravda, jak se říká, neuměl v tom správně chodit. Z toho všeho potom pramenila i jeho zatrpklost a deprese, vedoucí až k infarktu. Umění zasvětil vlastně celý svůj život a dalo by se říci, že mu obětoval i kus svého rodinného života. Kéž alespoň to, co zbylo z jeho díla, má odezvu u jeho blízkých a potěší i další generace.
Je až příznačné, že Kellarova poslední novoročenka s přáním do nového roku 1988 je vlastně jeho odkazem a přáním do budoucna lidem i přírodě: „Stromům nekyselý déšť a lidem nekyselý, šťastný úsměv do roku 1988“.
Nezbývá než si přát, aby se naplnilo přání pana Kellara a mezi lidmi se objevil jen šťastný úsměv.
Ještě ke jménu Antonín. To měl pan Kellar jako křestní jméno po svém tatínkovi a používal jej za svým vlastním jménem. Tedy Jaroslav Antonín Kellar. Toto jméno používal i jako své umělecké (signování svých děl apod.).
Velice děkuji panu Jaroslavu Kellarovi za poskytnutí životopisných údajů a ukázek z tvorby svého dědečka a otce. Přiblížil nám tak život a dílo umělců spjatých s Hodkovicemi a okolím.
František Nejedlo
Sdružení rodáků a přátel Hodkovic
ZDROJ: hodkovicenm.cz
VÝTVARNÍK V DOKUMENTECH:
1955, Dodatky ke slovníku československých výtvarných umělců,
1983, Výtvarní umělci jihovýchodních Čech (Stručný přehled životopisných dat malířů, sochařů a grafiků Jihovýchodních Čech. Rodáků i těch, kteří zde kratší či delší dobu žili nebo zde hledali náměty a inspiraci pro svojí tvorbu.), Východočeská galerie v Pardubicích,
1984, Seznam výtvarných umělců evidovaných při Českém fondu výtvarných umění,
2000, Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 - 2001 (V. Ka - Kom).
