Signovaná litografie - Máchovo jezero s Bezdězem v dáli. Signována a datována vpravo dole - viz foto. Číslována 62/100 vlevo dole - viz foto. Autorem je grafik a malíř Viktor Vorlíček. V prodeji mám ještě jeden párový obraz od stejného autora s názvem "Trosky od východu", má stejný styl, rám, rozměry, techniku atd.
Máchovo jezero
Máchovo jezero - Velký rybník nebo Velký Dokeský rybník, je největší rybník v Libereckém kraji a osmý největší v Česku. Dosahuje hloubky až 12 metrů, vstup do vody je však velmi pozvolný. Jde o třetí největší český rybník, který leží jinde než v Jihočeském kraji. Byl založen v 14. století. Rozkládá se v nadmořské výšce 266 m, má rozlohu 284 ha.
Hrad Bezděz
Jeden z nejvýznamějších gotických hradů v Čechách postaven Přemyslem Otakarem II. v letech 1264-78. Roku 1279 zde byl vězněn kralevic Václav II. se svou matkou Kunhutou. V roce 1350 byl vydán Karlem IV. zákaz oddělení hradu od královských držav, ale to porušil už jeho syn Václav IV. Po bitvě na Bílé Hoře byl hrad v majetku Albrechta z Valdštejna, který jej přebudoval na klášter, pak obsazen Švédy a od roku 1662 až do zrušení kláštera Josefem II. zde žilo několik mnichů. Z expozice např.: Čertova a Velká věž, hradní palác s raně gotickou kaplí, budova purkrabství, na přístupové cestě zbytky kapliček barokní křížové cesty, aj.
Královský hrad Bezděz patří bezesporu mezi naše nejznámější a nejoblíbenější hrady. Charakteristická silueta hradu se dvěma věžemi na vyšší ze dvou znělcových homolí (604 a 577 m. n.m.)
Rozměry včetně rámu cca 57 cm x 48 cm. Rám je úzký, zdobený, místy má otluky - viz foto. Signovaná litografie či suchá jehla na papíře. Obraz je zasklený. Celkový stav - viz foto.
Obraz je z roku 1958.
Bude perfektní dekorací Vašich prostor.
Vorlíček Viktor
* 7.8.1909 Bělá (Semily)
+ 27.2.1976 Jablonec nad Nisou
pedagog, ilustrátor, grafik, malíř, designér
Narodil se 7. srpna 1909 v Bělé, malé vesničce u Turnova, do rodiny řídícího učitele Aloise Vorlíčka a jeho druhé ženy Marie, rozené Pudilové. Otec Alois pocházel z rodiny, ve které se velké pozornosti těšilo umění a historie. Rodiče udržovali čilé kontakty s představiteli české kultury a přátelili se mimo jiné s rodinou malíře Josefa Mánesa. Není bez zajímavosti, že ze stejného rodu pocházel i řezbář Josef Vorlíček (1824–1897), který se dostal do širšího povědomí díky rodinnému portrétu od slavného českého malíře Karla Purkyně, syna významného českého přírodovědce a malíře Jana Evangelisty Purkyně. Otec Viktora tak měl díky rodinnému zázemí možnost rozvíjet početné kulturní zájmy, od mládí ho zajímala literatura, hudba i historie, dokonce se zapojil do dění kolem pražské Umělecké besedy a stýkal se s významnými osobnostmi tehdejší doby, jako byli Jan Neruda nebo František Palacký. Učitelské povolání ho ale nakonec zavedlo až do severovýchodních Čech, právě do Bělé u Turnova. Zde ho potkalo několik událostí. Zemřela jeho první žena Anna, v roce 1908 se podruhé oženil, z tohoto manželství se narodil Viktor a o šest let později jeho sestra Marta. Aktivně se věnoval zvelebování školní budovy, založil knihovnu a čtenářský spolek, muzicíroval.
Atmosféra venkovského života ovlivnila i malého Viktora. V roce 1919 ale otec odešel do penze a rodina se přestěhovala do Turnova. Pro Viktora tak skončila ta část dětství, kterou strávil ve venkovském prostředí. Už od malička miloval přírodu Českého ráje, pro jeho uzavřenou samotářskou povahu byly toulky přírodou jako stvořené. V Turnově studoval reálné gymnázium, díky osvíceným turnovským osobnostem se mu otevřel svět výtvarného umění. Hluboký dojem na něho zanechalo dílo krajináře Josefa Prouska (1857–1914), přátelství ho pojilo s malířem Milošem Votrubcem (1881–1930). Mladého studenta naplno přitáhl svobodný svět výtvarných umělců, mnohé školní povinnosti zanedbával, jen aby se mohl věnovat kreslení a debatám o umění. To vše k nelibosti otce, který proto nechal syna přeložit nejprve na reálné gymnázium v Hradci Králové, poté do Mladé Boleslavi a nakonec do Nové Paky, kde v roce 1929 studium složením maturitní zkoušky úspěšně zakončil.
Přestup do Nové Paky se ukázal jako velmi šťastné řešení, na škole působil grafik a malíř Josef Jelínek (1871–1945), který Viktora zásadním způsobem ovlivnil, rozpoznal jeho talent a doporučil mu studium v ateliéru svého přítele Maxe Švabinského na pražské Akademii výtvarných umění. Po několika měsících ale musel Viktor přejít na českou techniku, aby mohl studovat obor učitelství pro střední odborné školy, což byla podmínka jeho otce. Po ukončení studií v roce 1934 si vzdělání rozšířil studiem filozofie, dějin umění a deskriptivní geometrie. A také se vrátil ke studiu na Akademii výtvarného umění, kde si prohloubil dovednosti a znalosti především v oblasti grafických technik.
V roce 1935 se v Jilemnici oženil s Marií Práškovou, mladí manželé si založili společnou domácnost v Martinicích u Jilemnice, v domku, který patřil manželčiným rodičům. Zde se jim narodil jejich první syn, který dostal jméno po otci Viktor. Začala také jeho dráha profesora kreslení, na které setrval s menšími přestávkami po celý svůj další život. Coby pedagog vystřídal několik působišť – učil v Táboře, v Mukačevě na jihu Podkarpatské Rusi a v Praze. V době protektorátu odešel do jižních Čech, kde získal učitelské místo v Českých Budějovicích. Zde se mu narodil druhý syn. Seznámil se tady s celou řadou pozoruhodných osobností z uměleckých i odborných kruhů, někteří z nich se stali jeho dobrými přáteli.
Po skončení druhé světové války dostal prestižní nabídky vyučovat v Buenos Aires nebo se stát docentem kreslení na Fakultě architektury Českého vysokého učení technického v Praze. Ani jednu nakonec nepřijal a dal přednost návratu do rodného kraje. Od září roku 1945 nastoupil na místo profesora na Státní odborné škole pro umělecký průmysl v Jablonci nad Nisou jako vedoucí oddělení pro malbu a grafiku. S touto školou pak byla spojena větší část jeho dalšího života. Na počátku padesátých let tuto svoji činnost na určitou dobu přerušil, aby pomohl se založením místního uměleckoprůmyslového muzea, jehož vybudováním byl v roce 1949 pověřen ministerstvem kultury. Hlavním úkolem bylo shromáždit předměty související s historií bižuterní a sklářské výroby na Jablonecku. Ty se po odsunu sudetských Němců a zrušení nebo reorganizaci výrobních firem, exportních domů i regionálních muzeí nacházely na různých místech. Bylo nutné zabránit jejich ničení a rozkrádání. Vorlíčkovi se podařilo položit pevné základy muzea, stal se jeho prvním ředitelem a v této funkci působil až do roku 1955, kdy muzeum na vlastní žádost opustil a vrátil se k pedagogické práci. U té setrval až do doby, kdy odešel do penze.
V Jablonci žila pětičlenná rodina Vorlíčkova v rodinné vilce v Mánesově ulici. Syn Viktor vystudoval vysokou školu a později se z něho stal stavební inženýr, syn Jiří se stal učitelem a nejmladší syn Petr, jediný z nich narozený v Jablonci, se zabýval obchodem.
Bohužel při své vytíženosti se nemohl naplno věnovat výtvarné tvorbě, i přesto však vytvořil osobité a pozoruhodné dílo. Vzniklo mnoho motivů Jablonce a okolí. Nevyhýbal se žádné výtvarné technice, nejpřesvědčivějším dojmem ale působí jeho kreslířské a grafické práce. Ke kresbě používal nejčastěji tužku, černou křídu nebo rudku. Pro své přátele často vytvářel novoročenky, blahopřání nebo exlibris.
Cit a citovou výchovu považoval za základ lidského života. A to se odráželo i v jeho tvorbě. Jeho citové zaujetí je dobře čitelné v jeho kresbách a grafikách krajiny. Oblíbil si prostředí Černé Studnice, Kopaniny, starý most v Návarově, Maloskalsko se Suchými skalami a Klokočské skály se zbytky hradu Rotštejn. To byly krajiny, kam se rád vracel.
Jeho životní pouť se uzavřela v Praze dne 27. února 1976. K připomenutí této významné osobnosti vyšla v roce 2010 v edici Rodáci a osobnosti Jablonce nad Nisou obrazová publikace Jana Strnada Viktor Vorlíček: kresby, malby a grafické listy. Pro rok 2015 se stal v Jablonci nad Nisou symbolickou osobností Dne evropského dědictví.
ZDROJ: Jitka Nosková - jizerky.cz
VÝTVARNÍK V DOKUMENTECH:
1985, Čubrda Zdeněk , Severočeská grafika, Severočeské nakladatelství, Ústí nad Labem (Ústí nad Labem),
1993, Nový slovník československých výtvarných umělců (II. díl; L - Ž),
1995, Signatury českých a slovenských výtvarných umělců,
1997, Machalický Jiří , Česká grafika XX. století ve Sdružení českých umělců grafiků HOLLAR, Sdružení českých umělců grafiků Hollar, Praha,
2000, Vencl Slavomil , 5/ Tvůrci českého exlibris, České exlibris. Historie a současnost, ?, ?, 2000,32-130,
2006, Nová encyklopedie českého výtvarného umění (Dodatky),
2009, Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 - 2009 (XX. Vil - Vz),
2009, Stehlíková Blanka , Abeceda lásky (Osobnosti, které jsem znala), Mladá fronta, a.s. Praha,
2012, Vencl Slavomil , České grafické novoročenky / Czech New Year print (Minulost a současnost), Nová tiskárna Pelhřimov, spol. s.r.o.
