SIGNOVANÁ BAREVNÁ LITOGRAFIE - VESNIČKA NA TEPLICKU. AUTORKOU JE KVALITNÍ MALÍŘKA DAGMAR BOEHMOVÁ ROZENÁ RYCHLÁ. SIGNOVÁNA VPRAVO DOLE - VIZ FOTO. ČÍSLOVÁNA 171/200 VLEVO DOLE - VIZ FOTO.
POKUD BY JSTE NĚKDO VĚDĚL O JAKOU VESNIČKU, ČI MĚSTO SE JEDNÁ, BUDU VELMI RÁD KDYŽ MI TO NAPÍŠETE E-MAILEM.
ROZMĚRY RÁMU CCA 59 X 32 CM, RÁM JE ZDOBENÝ, MÍSTY MÁ OTLUKY. NA LITOGRAFII JSOU DROBNÉ ODĚRKY. CELKOVÝ STAV - VIZ FOTO.
OBRAZ JE Z ROKU 1960. JEDNÁ SE O DÍLO VYHLEDÁVANÉ A CENĚNÉ MALÍŘKY, TEDY O VELMI DOBROU INVESTICI, ORIGINALITU DÍLA PLNĚ ZARUČUJI VRÁCENÍM PENĚZ.
Boehmová Rychlá Dagmar M.
* 2.9.1925 Mukacheve (Mukačevo)
+ 3.8.2013
grafička, malířka
- je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze, ateliéru monumentální malby profesora Jakuba Obrovského, ve kterém získala základ ke klasické figurální tvorbě a rovněž několika semestrů jevištního výtvarnictví na DAMU (Divadelní fakulta jevištní výtvarnictví)
- do Teplic přišla v roce 1952 a následující desetiletí se věnovala volné i veřejné tvorbě a v teplické sklárně také tvorbě propagační. Dílo D. Boehmové patří k teplické nedávné výtvarné historii
- je členkou - Svaz československých výtvarných umělců a Český fond výtvarných umění (ČFVU)
-absolvovala řadu výstav
Poetická malířka Dagmar Boehmová (rozená Rychlá) se narodila 2.září 1925 v Mukačevu v Podkarpatské Rusi. Vyrůstala však v Praze, kde její matka brzy odhadla nesporný talent své dcery, který začala záhy a nekompromisně rozvíjet. První učitelkou jedenáctileté Dáší byla malířka chorvatského původu Ivanka Bukovacová-Javorská. Její soukromá škola byla tvrdá, ale prospěšná a budoucí malířka se úspěšně zúčastnila prvních školních výstav už na gymnáziu. V patnácti letech přešla do večerních kurzů v Sychrově škole v pražském Mánesu a další umělecké krůčky vedl malíř Stanislav Ježek a také František Janoušek i Jan Bauch. Dalo se předpokládat, že nic nemůže ohrozit její úspěšný start.
Nepříjemný dopad protektorátních poměrů však prožila již v oktávě gymnázia. V pololetí, právě před latinskou písemkou, přišlo rozhodnutí, proti němuž nebylo odvolání. Škola definitivně skončila a studenti měli být daleko lépe využiti v totálním nasazení. Dagmar Rychlá tehdy nastoupila u firmy Askania ve Voskovicích, která vyráběla letecká čerpadla. Přitom se stále zdokonalovala v malířství, tentokrát u Jiřího Krejčího, jehož vedení si dodnes velmi váží. Úspěšně složila zkoušky na Uměleckoprůmyslovou školu, avšak i ta byla mezitím uzavřena.
Po osvobození nastoupila letní trimestr na Akademii výtvarných umění v Praze. Studovala ve škole monumentálního malířství u profesora Jakuba Obrovského a dodnes si libuje, že tento pedagog nikdy neovlivňoval své žáky a nechal je svobodně růst. V závěru studií sice svobody rychle ubývalo, ale ve svém mládí měla ještě dost sil úspěšně oponovat a tak místo předepsaného „revolučního“ námětu zdařile absolvovala obrazem Karla Sabiny v přítomnosti Karla Hynka Máchy. Její cesta se pak ještě začala točit okolo divadelních prken, a tak následujícího půl druhého roku prožila na DAMU ve škole jevištního výtvarnictví profesora Františka Tröstera. V DISKU realizovala několik jevištních výprav a není žádným tajemstvím, že své divadelní intermezzo spojila s životem po boku Antonína Boehma, příchodem do Teplic a uskutečněním dvou výprav v teplickém a mosteckém divadle. Pak už se ale vrátila k figurální malbě, pro kterou byla předurčena. K první veřejné práci se dostala v roce 1955 a o tom, že velmi dobře obstála, se můžete přesvědčit na teplickém nádraží, v jehož vstupním prostoru technikou pískovaného skla zdařile znázornila historii i současnost lázeňství. Nadějná 60. léta ukončil v srpnu 1968 další pád do tmy s doživotním zatracením manžela, označeného za jednoho z nositelů „kontrarevoluce.“
Na nepříznivá léta nerada vzpomíná. Vyškrtnout je však nelze právě tak jako konstatování, že se nemá za co stydět a že obstála lidsky i umělecky. Nelze přehlédnout, že už na potlačení demokratického povstání v Maďarsku reagovala svým „Mementem 1956.“ V době, kdy překonávala v nemocničním ošetření svůj „čas ochořelého srdce,“ vzchopila se a grafickým jinotajem ztvárnila Krylovy písně „Veličenstvo kat“ a „Jeřabiny;“ dnes se už může prozradit, že byly poprvé vystaveny roku 1987 v Bílině jako nepatrné zadostiučinění za všechna příkoří. Milovníci výtvarného umění si oblíbili její „baletku“ v prostorách Krušnohorského divadla v Teplicích i všechna poetická zátiší, vytvářená technikou štětcových doteků. Nelze opomenout ani severočeskou krajinu od počátečního cyklu „Severočeský kraj“ až po cyklus „Salve“ se zážitky na přelomu 80. let.
I když o sobě prohlašuje, že je zapřísáhlou figuralistkou, jako krajinářka obstála také snad proto, že se i ke krajině chová jako k portrétu, zabývá se její psychikou, hledá charakter a snaží se dopracovat až k její zlomené duši.
Alena Rapprichová
zdroj - www.knihovna-teplice.cz
VÝTVARNÍK V DOKUMENTECH:
1984, Seznam výtvarných umělců evidovaných při Českém fondu výtvarných umění,
1955, Dodatky ke slovníku československých výtvarných umělců.
